Dnes se ptám, jak jsem mohl mít tolik času a téměř denně chodit s kamarády do „Mělnické“. Alkohol jsem téměř nepil, „turka“ taky ne, coca colu tehdy neměli a tak jsem vysedával při sodovce nebo džusu a fotil štamgasty (za které jsme se považovali i my ) a některé zajímavé lidi okolo. Třeba malíř a grafik Zdeněk Sklenář s typografem Václavem Týfou měli svůj stůl hned za vchodem, spisovatel Arnošt Vaníček o kousek dál. Potkával jsem tu taky malíře Josefa Vyleťala, kunsthistorika Antonína Hartmanna, historičku fotografie Annu Fárovou, herce Vladimíra Brabce nebo grafika Míru Pechánka a jeho ženu Milicu, kteří patřili k našemu „týmu“. Měl jsem rád noblesního pana vrchního Vaněčka, který jednoho dne dostal pozvání do Austrálie, aby opět spatřil svého syna – emigranta a když tam přijel, tak mu dojetím puklo srdce.

Po převratu „Mělnickou“ vrátili původním majitelům, rodině Paukertovým a ti tam zřídili luxusní a drahou vinárnu. A tak jsem se tam šel podívat. Protože nikde žádný bohatý host nebyl, povídám vrchnímu: „Tady v tom boxu bylo odposlouchávací zařízení, to jsme věděli…“ a než jsem to stačil doříct, povídá onen korpulentní vrchní: „Drahý pane, když jsme tu seškrabovali omítku, tak mikrofony byly nad každým stolem“. A bylo po iluzích.